Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nankurunaisa

26. 1. 2011

Nankurunaisa

Už je to tady zas! Zase se s mamkou stěhujeme a ke všemu je to zhruba měsíc před Vánocemi.
Že se s mamkou stěhujeme skoro každého půl rok, tak na to už jsem si docela i zvyknul, ale vždycky mám strach z nástupu na novou školu. Ať už jsem, kde jsem, všude je to stejný. Každý se mi začne stranit, jakmile zjistí, že jsem trochu odlišný než oni. Někteří jedinci mě dokonce začnou i šikanovat.
I když mamka ví, že pokaždé bude muset shánět nové bydlení, tak když ji řeknu, že se chci přestěhovat, ona jde a všechno zařídí. Já jsem ji za to vděčný, protože mám šanci vždycky začít na novo, i když kamarády si vesměs už nehledám.
Moje máma je právnička, takže pro ni vůbec není zaměstnání žádný problém. Mamka mě naprosto chápe nebo se o to aspoň snaží.
Měl jsem obavy, když jsem se rozhodl ji to říci. Nevěděl jsem, jak se zachová a já nechtěl skončit někde na ulici, protože jsem neměl místo, kam bych šel. Ale později jsem zjistil, že obávat se bylo zbytečné.
Když jsem jí to řekl, tak se jenom na chvilku zarazila, ale potom se na mě usmála, objala mě a řekla: „Nobu, je mi úplně jedno, jestli máš rád dívky nebo chlapce, pořád jsi můj milující syn, akorát se budu muset nejspíš smířit s tím, že nebudu mít žádná vnoučata co.“ Od té doby máme ještě pevnější vztah, než kdy jindy.
„Nobu, vstávej nebo přijdeš pozdě,“ křičí na mě mamka z kuchyně. Včera jsme se zabydleli a mě dneska čekal nový nástup na zdejší střední, ale abych pravdu řekl, tak se mi tam vůbec nechtělo.
„No tak Nobu,“ zavolala na mě mamka podruhé a bylo mi jasné, že potřetí už volat nebude a rovnou přijde ke mně do pokoje a vylije na mě kýbl se studenou vodou. To jsem však riskovat nechtěl, a tak jsem vylezl z postele a šel udělat ranní hygienu.
Vzhledem k tomu, že ještě nemám školní uniformu, tak jsem se rozhodl, že si obleču svoje oblíbené džiny, bílé triko s nápisem Jeans a černou mikinu. Ze země jsem si ještě vzal tašku s věcmi a ze skříně ještě bundu, protože venku je pořádná kosa a zamířil jsem si to přímo do kuchyně.
„Dobré ráno,“ pozdravím mamku a zasednu za stůl. „Dobré Nobu,“ odpoví mi a položí přede mě snídani.
„Tak já valím, mami,“ řekl jsem, když jsem se obul. „Měj se hezky, a kdyby něco, tak zavolej jo,“ řekla mi mamka a podala mi ještě svačinu. „Jasně mami,“ řeknu a už se za mnou zavírají dveře.
Cesta ke škole mi moc dlouho nezabrala jenom zhruba čtvrt hodiny. Najít školu nebyl vůbec žádný problém, už z toho důvodu, že se před ní začali scházet studenti a byla v řadě nejvyšší. Horší už to bylo se ředitelnou, ale naštěstí jsem cestou podkal nějakého profesora, který mi ukázal cestu.
Když jsem zaklepal, tak se z druhé strany dveří ozvalo “dále“. Vstoupil jsem dovnitř a za stolem seděla žena středního věku v kostýmku červené barvy, která zde pravděpodobně pracovala jako sekretářka. „Přeješ si něco, chlapče?“ zeptala se mě a mile se usmála. „Jmenuji se Nobu Otonashi a dneska sem nastupuji,“ odpověděl jsem ji velmi zdvořile. „Ano, slyšela jsem o tobě,“ řekla a vstala, „pojď za mnou.“
Zaklepala na dveře, které byly hned nalevo, a vešla dovnitř. „Pane řediteli, je tady Nobu Otonashi.“ „Ano, pusťte ho dovnitř,“ slyším, jak ji říká mužský hlas. „Můžeš jít dovnitř,“ řekla a pokynula mi rukou, abych vešel a zavřela za mnou dveře.
„Můžeš se posadit Nobu,“ řekl postarší pán za stolem, který byl ředitelem téhle školy. „Takže Nobu, budeš chodit do 3. B k panu profesorovi Sakamotovi. Tady máš rozvrh a papír, který tvoji profesoři podepíšou a ty ho odevzdáš sekretářce na konci dnešního dne. Taky ti nachystáme uniformu, kterou si později vyzvedneš. To by bylo prozatím to nejdůležitější a nyní můžeme jít, abys stihl ještě hodinu,“ zakončil ředitel svůj monolog a vydal jsem se na cestu.
Když ředitel vešel do třídy na konci jedné z chodeb, tak všichni najednou ztichli. „Dobré ráno žáci,“ pozdravil je ředitel. „Dobré ráno pane řediteli,“ odpověděli mu všichni sborově a postavili se.
„Chtěl bych vám představit vašeho nového spolužáka, který se sem přestěhoval a ode dneška bude navštěvovat naši školu,“ oznámil jim a pokynul mi rukou, abych se jim představil. „Zdravím. Jmenuji se Nobu Otonashi a jsem rád, že můžu navštěvovat tuhle školu,“ představil jsem se jim.
„Rád tě poznávám Nobu,“ řekl mi profesor, „já jsem profesor Sakamoto a jsem tvůj třídní učitel.“
„Tak myslím, že už to tady sami zvládnete a já můžu jít. Tak se tu měj te dobře třído,“ řekl ředitel a odešel.
„Nobu, co kdyby sis sedl třeba vedle Takashiho?“ zeptal se mě profesor Sakamoto, ale já věděl, že to nemá mít myšleno jako otázka, a tak jsem si šel sednout vedle něho. Celou dobu jsem, ale na sobě cítil něčí pohledy. Bylo mi však jasné, že to jsou pouze zvědavé pohledy mých nových spolužáků.
Když zazvonilo na přestávku, tak se ke mně nahrnula snad celá třída a začala se mi představovat a ptát se mě na různé otázky typu: “proč jste se stěhovali, jaké máš záliby, jaký je tvůj oblíbený předmět“ a na mnoho dalších otázek.
Sice jsem z toho radost neměl, ale věděl jsem, že mě to stejnak nemine, tak jako v těch předchozích ostatních školách. Ale i tak jsem jim odpovídal s úsměvem, ať už ze slušnosti nebo z jiného důvodu. I když ne na všechny jejich otázky, jsem odpovídal po pravdě. Přece jenom ne všechno, museli hned vědět.
Když nastal konec školy, tak jsem byl hrozně rád už z toho důvodu, že už jsem nikomu nemusel odpovídat na žádné otázky. Navíc už jsem chtěl jít domů, protože toho na mě už bylo moc.
 Sekretářce jsem donesl papír, který mi všichni profesoři podepsali, a taky jsem si vyzvednul svoji novou školní uniformu a šel jsem domů.
Celou cestu jsem na sobě cítil něčí pohled, a když jsem se otočil, tak jsem zjistil, že je to ten kluk, vedle kterého sedím, a který se mi představil jako Takashi, i když mi už před tím jeho jméno řekl profesor Sakamoto.
 Nevěděl jsem, proč mě sleduje, ale později jsem zjistil, že bydlí jenom o dva baráky vedle nás, takže mě vůbec nesledoval.
Ale i tak, mě ten jeho pohled celého spaloval. V té školní uniformě vypadal prostě úžasně a blond delší vlasy měl mírně nagelované. A v jeho očích jsem se ztratil už ve chvíli, kdy jsem se mu do nich poprvé podíval. Ale věděl jsem, že si nemůžu nic dovolit nebo spíš, že jsem zase nechtěl cítit tu bolest.
„Ahoj Nobu, tak co jak bylo ve škole?“ ptala se mě mamka, když jsem došel domů. Tašku a uniformu jsem položil na pohovku a šel jsem za mamkou do kuchyně.
„Ahoj mami, ve škole to probíhalo jako vždycky,“ řekl jsem ji a vzal jsem si do ruky jeden z toastů, které zrovna připravovala. „Asi se tě nemám ptát, jestli už sis našel nové kamarády že?“ zeptala se mě mamka i tak. „Už jsem ti mami říkal, že se radši už s nikým nechci kamarádit.“
„Ale Nobu, tentokrát to třeba může být jiné.“ „Mami, to říkáš pokaždé a zatím je to vždycky stejné,“ řeknu ji a sklesle odejdu do svého pokoje. Slyším, jak mamka ještě říká “nankurunaisa“, ale já už tomu moc nevěřím.
Měsíc na nové škole uběhl tak rychle, že jsem se ani nenadal a před námi byly Vánoce.
Aniž bych chtěl nebo ne, tak jsem se ve třídě spár lidmi spřátelil a chodívali jsme spolu ven a dokonce jsme spolu zařizovali dárky pro své blízké. Dokonce jsem se víc spřátelil i s Takashim a já jsem začal pociťovat, že jsem se do něho zamiloval.
I když jsem se snažil chovat, jako že se nic neděje, bohužel se mi to nepodařilo a stalo se to, čeho jsem se nejvíc obával.
„Věděli jste to?“ ptal se někdo. „Myslíš to, že Nobu je asi gay?“ ptal se ten druhý a já v tu chvíli vešel do třídy.
Všichni jako by na povel ztichli a podívali se mým směrem. Celou třídu jsem prolítnul pohledem, ale jenom na jednom místě jsem spočinul svýma očima a to na místě, kde seděl Takashi. Z jeho výrazu v obličeji jsem však nemohl nic vyčíst.
Tentokrát jsem však, ale věděl, že mi bylo úplně jedno, že by se mi moji spolužáci stranili, ale že Takashiho stranění bych nezvládnul. Proto jsem se radši rychle otočil na patě a utíkal jsem domů, jako zbabělec a bylo mi jedno, že zrovna zvoní na hodinu.
Když jsem otevřel domovní dveře a rychle se vyzul a shodil ze sebe bundu, tak jsem vlítnul do svého pokoje, bouchnul s dveřmi a položil jsem se břichem na postel.
Mamka tu ránu samozřejmě slyšela, a tak ke mně přiběhla. „Nobu, co se děje?“ ptala se mě ustaraně, i když už nejspíš znala odpověď a sedla si na kraj postele.
Místo toho, abych ji odpověděl, tak jsem ji objal a začal brečet, jako nějaké malé děcko. A ona mi objetí oplatila a začala mě utěšovat. Ani nevím jak, ale nakonec jsem únavou usnul.
Nevím, jak dlouho jsem spal, ale když jsem se probudil, tak venku se začalo připozdívat a hodiny, které jsem měl v pokoji, ukazovali pět hodin.
V hlavě jsem měl jednu velkou prázdnotu. Vůbec jsem si nemohl na nic vzpomenout, ale netrvalo to moc dlouho. Sotva jsem se posadil, tak jsem si na všechno vzpomněl.
I když se mi vůbec nechtělo, tak jsem nakonec vstal a šel jsem dolů za mamkou do kuchyně, kde jsem předpokládal, že bude.
„Ahoj zlatíčko,“ pozdravila mě mamka, když si všimla, že jsem vstoupil do kuchyně, „už jsem si myslela, že se neprobudíš.“ „Ahoj. Proč bych se neměl probudit?“ ptal jsem se ji udiveně. „Spal jsi už skoro dva dny, tak jsem nevěděla.“ „Dva dny? To by ale znamenalo, že dneska je…“ „23. prosince,“ dopověděla mamka za mě. 
V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem spal celý den včera, kdy jsem původně měl být ve škole a půlku z dnešního dne.
„Jak se cítíš? Nemáš třeba hlad nebo žízeň?“ „No hlad v celku mám.“ „Tak počkej, já ti něco rychle udělám,“ řekla mi a pustila se do vaření. „Dobře,“ řekl jsem a sedl jsem si za stůl.
Po jídle jsem šel do pokoje, pustil jsem si smutné písničky a lehl si do postele. A i když jsem spal, tak dlouho, tak jsem asi zhruba při třetí písničce usnul a spal až do rána.
Když jsem se ráno vzbudil, tak jako první jsem ucítil, že celý dům provonělo vánoční cukrový, které mamka ještě na poslední chvilku dokončovala, a taky jsem uslyšel vánoční koledy. Trochu jsem se pousmál, ale jenom proto, že jsem věděl, že jsou dneska Vánoce.
Za normálních okolností, by mě mamka už hnala z postele, ale vzhledem k tomu, že věděla čím jsem si prošel, tak mě nechala. 
Celý den jsem v podstatě byl k nepoužití. Ať už se mě mamka ptala na cokoliv, nebo po mě něco chtěla, tak jsem ji vůbec nevnímal, prostě jsem byl myšlenkami někde úplně jinde. Nakonec se ji však podařilo upoutat moji pozornost a donutila mě jít vyhodit odpadky.
Všude kam oko dohlédlo, byla několika centimetrová bílá pokrývka, takže jsem se cestou ke kontejneru doslova musel prohrabat. Nakonec se mi to však podařilo a já úspěšně vyhodil odpadky. Na chvilku jsem se zastavil a užíval si pohled na zasněžený prostor a na vločky, které padaly.
„Nobu,“ slyšel jsem za sebou ten známý hlas. V tu chvíli jsem na místě strnul a měl strach se otočit. Stáli jsme tam pár minut a ani jeden z nás nemluvil. Já to tíživé ticho však nemohl už unést, a tak jsem se místo toho rozhodl utéct zpátky domů.
„Nobu počkej, neutíkej,“ říkal mi ten hlas a silné ruce mě zachytili těsně přede dveřmi. Já jsem se ale začal vzpínat.
„Ne Takashi pusť mě, chci jít domů,“ říkal jsem pořád a zároveň se snažil dostat z jeho pevného sevření. Sice nevím jak, ale najednou jsem na svých rtech cítil něčí jiné. Vytřeštil jsem oči a nemohl uvěřit tomu, co se to právě děje.
Takashi stál před mým domem, držel mě v objetí a líbal mě na rty. Nakonec jsem se však tomu polibku podal a začal mu odpovídat.
Nevím sice, jak dlouho jsme se líbali, ale když jsme přestali, tak jsme oba dva zhluboka oddychovali. „Proč…. proč…jsi to…“ nemohl jsem tu otázku ze sebe dostat. „Proč jsem to udělal?“ řekl za mě otázku Takashi. A já se nezmohl na nic jiného než jenom přikývnout.
„Ani nevím Nobu. Možná, protože jsem to prostě chtěl udělat. Nebo protože jsem po tom tak moc toužil,“ říkal mi důvody a já na něho jenom v údivu pozoroval. „Ale asi jsem to udělal, protože tě miluji Nobu. A ani nevíš, jak mi bylo, když jsi zmizel a vůbec nic jsi neřekl. A včera jsi celý den spal a já si s tebou ani nemohl promluvit“ řekl a v tu chvíli jsem se vůbec na nic nezmohl.
Nevěděl jsem, jestli mám radostí začít skákat nebo brečet, nebo že mu prostě mám taky říct, že ho miluji. Místo toho jsem se na něho jenom usmál a přitáhl si ho k polibku. „Taky tě miluji Takashi,“ řekl jsem mu, když jsem polibek přerušil.
On se na mě jenom usmál a přitáhl si mě k dalším polibkům a já věděl, že tentokrát to bude všechno jinak. Věděl jsem, že s Takashim můžu být konečně šťastný, protože já miluji jeho a on miluje mě. A mamka měla pravdu, když říkala to svoje “nankurunaisa“.
 
 
KONEC
 

obrazek-k-povidce--nobu-a-takashi-nankurunaisa-.jpg

A údajné ilustrační foto:-)....(Nobu a Takeshi)

 

P.S. Kdyby někdo nevěděl, co znamená to "Nankurunaisa", tak co vím, tak je to myslím něco ve slova smyslu, že všechno nakonec bude v pořádku:-)

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

krásna

(keishatko (www.keishatko.blog.cz), 20. 2. 2011 10:06)

veľmi pekná poviedka :D

*-*

(Nyan Youko (Youko), 30. 1. 2011 15:35)

božínku... ta povídka byla super... moc hezky se to četlo :) vážně super...

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA