Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zimní setkání

21. 3. 2010

Zimní setkání

   „Satsuki, pozítří pojedeme na hory, abys věděla, takže asi tak na týden nepůjdeš do školy,“ řekla mi mamka, když jsem přišla ze školy. Docela jsem se těšila, protože ráda lyžuji a navíc, kdo by se netěšil, když nemusí do školy. A taky strašně ráda prožívám nové zážitky.

Druhý den jsem to řekla ve škole mé kamarádce Saye. Saya mi to docela záviděla, protože taky strašně moc ráda lyžuje. Pak už jsme si povídaly o všem možném, ale nejčastěji o zážitcích z hor, když jsme byly se třídou.

Když jsem přišla domů, tak jsem si udělala pár věcí do školy, a potom jsem si začala chystat věci na hory a při tom jsem si zvládla povídat se Sayou na icq. Balení věcí mi zabralo déle, než jsem si myslela, ale nakonec jsem to zvládla a konečně si mohla se Sayou povídat na plno.

Povídaly jsme si spolu celkem dlouho, asi až do jedenácti večer, kdy mě od toho odehnala mamka, že ráno vstáváme brzy, tak ať se dobře vyspím.

Ráno jsme odjížděli asi kolem šesté hodiny. Málem jsem si sebou zapomněla vzít můj noťas, a tak jsem si ho před odjezdem ještě vzala na poslední chvíli.

Celou cestu v autě jsem si buď četla a poslouchala písničky, nebo koukala z okna a poslouchala písničky. Možná jsem si na chvilku i schrupla. Co si vzpomínám, tak můj mladší bráška Shindo celou cestu klidně spal.

Když jsme dojeli, tak jsme se nejdřív šli ubytovat. Bydleli jsme v chatce a pokoje jsme měli po dvou, takže já s Shindem a mamka s taťkou. Celkem mi to nevadilo, protože stejnak celý den jsme na svahu a pokoje máme jenom na spaní. Nemohla jsem se už dočkat, jak si pořádně zalyžuji. Sjezdovky vypadaly nádherně a sníh taky.

Potom, co jsme si vybalili a převlékli, tak jsem se konečně dočkala a my šli na sjezdovku a já si konečně po dlouhé době mohla zalyžovat. To, co totiž miluji na zimě nejvíc je to, že můžu lyžovat a s kamarády chodit bruslit na led.

Jezdili jsme až do oběda, kdy jsme se šli najíst do takové restaurace, která tam byla. V klídku jsme jedli a povídali si, když k našemu stolu přišel taťkův známý a představil nám svoji rodinu a přisedli si k nám. Do té rodiny shodou okolností patřil i ten nádherný kluk, kterého jsem zahlédla na svahu dnes dopoledne. Byl to jeho syn a jmenoval se Chiyaki a ještě ke všemu byl stejně starý jako já.

Během pobytu na horách jsem se dozvěděla, že toho máme celkem hodně společného. Stejně jako já má rád filmy, hudbu, zimní sporty a shodou okolností má stejně ztřeštěného kamoše jako já.

Den odjezdu se blížil a blížil, až nakonec ten den nastal. Byla jsem poměrně zklamaná, ale na druhou stranu jsem se těšila na kamarády a nejvíc na Sayu, až ji budu moct povykládat svoje zážitky.

S Chiyakim jsme si vyměnili svoje telefonní čísla a domluvili se, že spolu někdy někam zajdeme. Nakonec jsme se se všemi rozloučili a jeli domů. Z celého toho dne jsem byla hodně utahaná, a tak jsem cestou usnula.

„Satsuki, vstávej jsme doma,“ promluvila na mě mamka a tím mě probudila. Když jsem vylezla z auta, tak jsem popadla svoji tašku a lyže a šla pomalu k baráku, kde jsem musela čekat než došel taťka s klíčema.

Vrátili jsme se poměrně brzy, protože hodiny v mém pokoji ukazovaly teprve půl páté. Vybalila jsem si svoje věci a šla jsem pomáhat mámě v kuchyni, protože jsme všichni dostali hlad, a tak šla něco narychlo ukuchtit.

Druhý den na mě Saya čekala před školou. „Čauky holka, tak co jak bylo? Povídej a nevynechej jediný detail,“ řekla Saya hned, jak mě spatřila. „Ahojky Sayo, no bylo to prostě úžasný a potkala jsem tam super kluka.“ „Jo, tak ty tahle jo. Tak ona nám holka jede na hory, aby tam potkala nějakého kluka jo.Ty se nezdáš, to ti teda povím a to jsem si myslela, že jsi si jela zalyžovat,“ říkala a při tom se usmívala.

Celý den jsem Saye vyprávěla o tom, jaké to na horách bylo a hlavně o Chiyakim. „Vypadá jako fajnový kluk, přeji ti to holka,“ řekla najednou Saya, když jsme se oblíkaly. „Děkuji Sayo.“ „Hele, co kdybychom teď po škole někam skákly, co říkáš?“ zeptala se Saya. „Promiň, ale už něco mám,“ odpověděla jsem ji okamžitě. „A copak?“ zajímala se hned. „No víš já…jdu k Chiyakimu,“ řekla jsem ji nakonec. „Jo ták….tak to potom jo no. A kdepak bydlí co?“ „No řekněme, že kousek od nás, jenom pár zastávek.“ „Až tak jo? Tak ono nestačí, že jedeš na hory a potkáš tam skvělého kluka, ale on dokonce bydlí jenom kousek od tebe, že se nestydíš? Takový štěstí bych taky chtěla mít. No nic, tak si to užij a zítra ve škole a hlavně nezapomeň jediný detail mi to zítra všechno povykládáš,“ rozloučila se Saya a už odcházela na šalinu.

Když jsem došla k Chiyakimu, tak jsme se na přivítanou objali a potom mě zavedl k němu do pokoje, kde jsme si sedli na jeho postel a začali si povídat o všem možném. Taky jsme se dívali na nějaké filmy a chvilku poslouchali hudbu, ale moc se toho dělat nedalo, když jeho mamka byla doma.

Takhle jsme se s Chiyakim scházeli asi týden. Za každou chvíli, kterou jsem trávila s ním, jsem byla šťastná. No do doby, kdy se stala ta osudná věc! Do dne, kdy mi došla ta esemeska!

Ahoj, já vím, že to asi není na místě psát ti tohle do esemesky a měl bych ti to radši říct z očí do očí, ale já bych to asi momentálně teď nezvládnul. Moc dobře vím, co ke mně cítíš, a taky vím, jak náš vztah momentálně teď vypadal. Jsi strašně moc fajn holka, přesně ta kterou jsem hledal, a kterou bych chtěl, ale nevím jestli tě chci. Abys mě dobře chápala, tak s tebou to nemá nic společného, ale spíš je to mnou. Já jsem totiž onehdy vyšel z jednoho vztahu, který nedopadl moc dobře a já nevím, jestli do toho chci zase tak bezmyšlenkovitě spadnout a nevím, jestli cítím to stejné k tobě. Já ti nechci ublížit, ale to stejnak asi už dělám jenom tím, co ti píšu a navíc už jsem ti nejspíš i ublížil. Prostě já sám teď přesně nevím, co chci. Prostě si to všechno hlavně  potřebuji pořádně promyslet, takže na to  potřebuji nějakou tu chvilku. Vážně mě to mrzí, co jsem ti teď provedl, ale věř mi, že jsem to v plánu neměl. Vážně mě to strašně, ale strašně moc mrzí, tak mi to prosím tě aspoň trochu promiň. Chiyaki

V tu chvíli, kdy jsem si tu esemesku přečetla, se mi život začal bortit, jako domeček z karet. Vůbec jsem nevěděla, co v tu chvíle mám dělat, a co mu na to vůbec mám odpovědět. A proto jsem mu napsala to jediné, co mě v tu chvíli napadlo: Dobře. Já tě chápu nebo se tě jistým způsobem snažím pochopit. Jenom mi prosím tě dej vědět, jak jsi se rozhodl. Satsuki

    Byla jsem z toho vážně mimo. Nevěděla jsem, co mám dělat. Snad celou noc jsem probrečela, než jsem únavou usnula.

Druhý den se mi vůbec nechtělo do školy, ale nic jiného mi nezbývalo, protože jak znám naše, tak by mi omluvenku určitě nenapsali.

Před školou jsem potkala Sayu. „Aho….pane Bože, co se stalo Satsuki?“ zeptala se mě místo pozdravu, když uviděla můj obličej. „Sayo, on…“ nedořekla jsem, protože jsem začala zase brečet. Saya mě objala a začala mě utěšovat. Saya totiž nebyla tak hloupá, jak vypadala. Všechno ji došlo a to jsem ji nemusela ani nic vysvětlovat. „Já ho snad zabiju,“ řekla a vypadala, že je vážně hodně rozčílená. „To nic Satsuki. Uvidíš, zase bude dobře,“ říkala a utěšovala mě. Saya byla vážně moje nejlepší kamarádka. Když jsem se uklidnila, tak jsem ji to mohla všechno v klidu říct. Vážně měla sto chutí ho za to zabit.

Když uplynuly asi tak dva týdny od té doby, co se stalo to s Chiyakim, tak jsem se opět jednoho dne dívala na facebooku na jeho profil, což jsem ale dělat neměla. Saya mě za to vždycky chtěla přerazit, že pořád koukám na jeho profil, ale zatím to neudělala. A kdybych ji aspoň někdy v tomhle poslechla, tak jsem se nemusela dívat na jeho profil, který ukazoval, že je zadaný. V tu chvíli mi bylo jasný, že je konec. Hned na to mi přišla esemeska, že se omlouvá, ale že si na horách našel někoho jiného. Ale i nadále, že můžeme zůstat přátelé jestli chci.

    Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Byla to pro mě rána pod pás. Já vážně věřila, že konečně můžu být šťastná, ale nestalo se to. Docela hodně dlouho mi trvalo, než jsem se z toho dostala, tak nějak mi pomáhala Saya, ale i tak jsem pořád doufala, že spolu třeba jednou budeme. Doufání přece ještě žádného člověka nezabilo nebo snad ano?

 

 

KONEC

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

=^_^=

(Kagome/Kurama, 22. 5. 2010 21:24)

Hezká povídka. Realistická. Toho kluka chápu, co má dělat, nemůžeme se přinutit někoho milovat. Zabíjet každého za to, že neopětuje něčí city, tak by bylo číslo světové populace hned nižší xD *Hmm, že by to byl nakonec dobrý nápad..?* A dala bych pryč ty smajlíky. Nevím, jestli se tam octli náhodou, ale dělá to pěknou neplechu. A facebook, to už nekomentuju xDD

...(tečky vládnou světu xD)

(David (hádej kterej xD), 25. 4. 2010 0:33)

Já bych radši tragičtější konec, jedna malá sebevražda ještě nikoho nezabila, no ne?:D Jinak to bylo pěkný, určitě pokračuj a aspoň kvůli mně omez využívání všech sociálních sítí, instant messengerů a jiných výdobytků moderní doby...Řekl bych, že poetice příběhu by to jen prospělo!

....

(Naru-chan, 22. 3. 2010 18:25)

Oh shit O_O Tak to je teda... síla -___-" To opravdu, tu holku lituju.. Být na jejím místě, nakopu tomu klukovi prdel >.< Uhuh.. fakt je mi to líto, nezávidím takovou situaci.. -.-"

...

(Eclair, 22. 3. 2010 18:20)

no jasně Ewandy jak povídala Solet nemáš vůbec zač;-)

...

(Solet, 22. 3. 2010 18:14)

nemáš vůbec zač, to je samozřejmost :-*

....

(Naru-chan, 22. 3. 2010 18:13)

Děkuju za to, co jsi napsala.. :) Samozřejmě k tobě budu chodit dál i přestohle >w< Takže teď k povídce: Ty ráda špatné/smutné konce, co? :DD Jakoo.. T^T chudák holka xD Ale stejně to bylo fakt dobře napsaný ;DD A toho kluka bych roztrhla :DD

...

(Ewandy, 22. 3. 2010 16:17)

ale ještě jsem zapoměla ..holky děkuju Vám moc za podporu, co bych si bez vás počala :-*

Ewandy

(..., 22. 3. 2010 16:14)

já vím ..teda asi no ...;-)

...

(Solet, 22. 3. 2010 16:11)

krásně napsaný :-) a Ewandy: hlavu vzhůru, najde se lepší ;-)

...

(Ewandy, 21. 3. 2010 20:23)

no co na to říct?...já též děkuji:-*...a nezlob se ale k tomu to se vyjadřovat nebudu ju??...promin :-(

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA