Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 5 - Starý známý

27. 12. 2010

Starý známý

     „Kyle,“ řekl ten dotyčný a obejmul mě než jsem stačil zjistit, kdo to na mě volá. „Dlouho jsme se neviděli,“ řekl a pustil mě. A konečně jsem se mohl podívat, kdo to je.
     „Georgi?“ zeptal jsem se nevěřícně, ale on se na mě jenom usmál a kývnul na souhlas. „Připadá mi, že si se za tu dobu vůbec nezměnil,“ řekl George, když si mě pořádně prohlídl. „To ty tak taky působíš,“ vrátil jsem mu to, když jsem si ho taky prohlídl. Nemohl jsem tomu vůbec uvěřit, že právě stojí přede mnou po takové době, co jsme se viděli naposledy. Opravdu se vůbec nezměnil. Vlasy měl pořád stejně dlouhé. Tělo stále v dobré formě a ten jeho typický úsměv jako vždy.
     „A co tu vůbec děláš?“ zeptal jsem se ho. „Mám tu nějakou práci, tak jsem si řekl, že bych tě navštívil. Zrovna jsem jel kolem, když jsem si všimnul, že vystupuješ z nějakého auta, tak jsem taky vystoupil a šel za tebou,“ řekl mi a přitom se mi díval do očí. „Aha,“ bylo to jediné, co jsem řekl.
     „Hele neměl bys teď chvilku čas, že bychom někam zašli? Nebo pokud se ti to nehodí, tak klidně někdy jindy. Já tady nějakou dobu pobudu, takže mám dost času,“ řekl mi a usmál se. Během toho, co jsem přemýšlel nad tím, co mu mám říct jsem se asi dvakrát podíval směrem ke škole konkrétně k oknům naší třídy. Abych pravdu řekl do školy se mi dvakrát nechtělo. „To je v pohodě. Momentálně mám času dost, takže klidně můžeme někam skočit,“ řekl jsem mu a vůbec jsem se netrápil tím, co na to řekne mamka, až se dozví, že jsem nebyl ve škole.
     A tak jsem si sedl vedle něho do auta a připoutal se. „Tak co, kam pojedeme?“ zeptal se George. „Blízko odsuď je dobrá kavárna, tak můžeme klidně jít tam,“ navrhnul jsem mu. „Dobře,“ souhlasil, a tak jsme vyjeli. 
     Cesta probíhala celkem v pohodě. Povídali jsme si snad o všem, co nás zrovna napadlo i nenapadlo. Když jsme dojeli ke kavárně, tak jsme vystoupili a George zamknul auto.
     Vybrali jsme stůl vzadu v soukromý. Sotva jsme si sedli, tak se u nás objevila mladá servírka. „Dobrý den. Máte už vybráno nebo mám přijít za chvilku?“ ptala se nás s úsměvem. „Já bych si prosím dal Vídeňskou kávu,“ řekl ji George. „A vy pane?“ zeptala se mě. „Já si dám zelený čaj prosím.“ „Dobře, hned to bude,“ usmála se na nás a hned odešla vyřizovat objednávku.
     „Takže Kyle, neměl bys náhodou právě teď sedět ve školní lavici a poslouchat pana profesora?“ ptal se mě George. V tu chvíli jsem se zarazil a cítil se, jako když rodič nachytá své dítě, jak se potajmu cpe cukrovinkami před večeří.
     „No…“ nevím, jak začít. Ale George už dál nic neříkal, jenom se usmíval.
     „Neříkej mi, že máš ve škole nějaké problémy?“ zeptal se mě. „Ne to rozhodně ne,“ vyhrknu okamžitě ze sebe. „Takže je v tom nějakej kluk?“ zeptá se mě a já přemýšlím, jestli je to na mě tolik vidět, ale pak si uvědomím, že George na mě vždycky všechno poznal, ať už to bylo cokoliv.
      „Takže je,“ odpoví si sám, když mu delší dobu neodpovídám.  Pro George totiž vždycky platilo mlčení souhlas, ať už se to týkalo čehokoliv.
     „Hele Georgi, jak dlouho tady vůbec budeš?“ snažím se změnit téma. „Tak dlouho, jak mě tu bude potřeba nebo, jak dlouho tady budu chtít být,“ odpoví mi a napije se svoji kávy, kterou před chvilkou donesla servírka i s mým čajem.  
     „A mimochodem měnit téma ti jde pořád mizerně,“ řekne mi George a oba se začneme smát, protože si vzpomeneme na staré časy.
     Abych to uvedl na pravou míru, tak já a George jsme ještě před třemi lety tvořili pár. Mě bylo patnáct a mu devatenáct, když jsme se seznámili na nějaké oslavě. Chodili jsme spolu necelý rok, ale George potom odmaturoval a odjel pryč a od té doby jsme se neviděli, až do dnešního dne.  V životě by mě nenapadlo, že ho ještě někdy uvidím.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(esu-chan, 22. 1. 2011 11:03)

Vím, že se budu opakovat, ale prostě mě to drásá: PIŠ!PIŠ!PIŠ! Je to pěkný :3

...

(ElenEstel, 27. 12. 2010 23:42)

páni tak tohle jsem nečekal jsem zvědavá jak tohleto dopadne