Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 6 - Nickův pohled

12. 8. 2011

Nickův pohled

 

      Když mi mamka řekla, že se budeme stěhovat, tak dvakrát velkou radost jsem z toho neměl. Musel jsem totiž opustit své kamarády a všechno, co jsem měl rád, teda kromě pokoje. Pokoj byl to jediné, co mi zbylo.
     Ale nejvíc mi vadilo to, že už jsem byl ve třetím ročníku a do maturity zbýval rok a něco, takže to byl další důvod, proč jsem se nechtěl stěhovat. Navíc jsem se nechtěl přizpůsobovat, abych zapadl.
     Jenomže tátu kvůli práci přesunuli a máma mě nechtěla nechat samotného. A pro moji smůlu jsme v blízkosti neměli žádného příbuzného, u kterého bych po tu dobu mohl bydlet a kamarády se mi otravovat nechtělo. Navíc mamce se moc nelíbila představa, že bych bydlel u nějakého kamaráda. A tak mi nezbývá nic jiného, než že se s rodinou musím přestěhovat.
     Během víkendu se nám podařilo zabydlet v našem novém domě a teprve po úklidu jsem si v klidu mohl rozbalit dárky, které jsem dostal od svých kamarádů než jsem odjel.
     V pondělí mám nastoupit na novou školu, ale vůbec se mi tam nechce. Vzhledem k tomu, že už bylo všechno domluvené, tak už jsem dokonce doma měl školní uniformu. Na mé staré škole jsme uniformu neměli, takže je to pro mě trochu novinka. Ale když se na ní tak podívám (bílá košile, černé boty, tmavě-modré sako a kalhoty stejné barvy), tak musím uznat, že to není zas tak hrozné.
     „No tak Nicku, vstávej nebo přijdeš pozdě do školy,“ snaží se mě vzbudit mamka. Abych pravdu řekl, tak už nějakou dobu jsem vzhůru, jenom se mi prostě nechce vstávat. „Nicku, řekla jsem, abys vstal,“ řekla mamka, když otevřela dveře do mého pokoje. „No jo, vždyť už vstávám. V koupelně spáchám ranní hygienu, obleču si uniformu a sejdu dolů do kuchyně, kde si od mamky vezmu svačinu a zamířím si to rovnou do školy.
     O víkendu jsem měl chvilku času, takže jsem se šel podívat, kde škola leží, abych k ní bez problému trefil. Cesta ke škole svižným krokem mi trvala asi patnáct minut. Před školou už skoro nikdo nebyl, protože se chýlilo k zvonění, ale já si s tím moc hlavu nelámal a pomalu šel k ředitelně.
     Ředitel mě seznámil s tím, jak to tady chodí a dal mi potřebné papíry, které jsem potřeboval. Nakonec mě vedl ke třídě, do které budu chodit do konce čtvrtého ročníku. Když ředitel vstoupil do třídy, tak většina ztichla.
     „Dobrý den milí studenti, chtěl bych vám představit vašeho nového spolužáka,“ řekl ředitel a ukázal na mě, „věřím, že ho mezi sebe přivítáte s otevřenou náručí.“ „Ahoj, já jsem Nick,“ řekl jsem, když mi ředitel pokynul rukou, abych se představil. Když jsem domluvil, tak jsem se střetnul s párem temných očích, které patřili klukovi sedícímu sám v poslední lavici v řadě u okna. A vzhledem k tomu, že jediné volné místo bylo vedle toho kluka, tak mě tam profesor posadil.
     Kyle, tak se mi představil nepůsobil moc upovídaně. Většinu času se díval z okna nebo si dělal poznámky. Lidi ve třídě byli v celku fajn. Pár lidí se se mnou hned bavilo. Ale hlavně se mě všichni ptali na otázky typu: Odkud jsem?, Proč jsem se stěhovaly?, Jaká je má oblíbená barva?, Jestli mám holku atd.
     Když nastala doba oběda, tak jsem přemýšlel kam si mám sednout, ale když jsem viděl u jednoho stolu sedět Kyla, tak jsem se rozhodnul. „Ahoj Kyle, mohl bych si přisednout?“ zeptal jsem se ho, ale on se na mě s údivem podíval, a pak přikývnul.
     Nejdřív jsme jedli mlčky, ale já už to po chvilce nemohl vydržet. „Kyle, mohl bys mi prosím tě půjčit nějaké zápisky, abych věděl, co zrovna děláte,“ zeptal jsem se ho a doufal, že se konverzace trochu rozjede. On mi na to sice jenom kývnul, ale nakonec jsme si spolu začali povídat.
     Do toho našeho povídání jsme byli tolik zabraní, že jsme si ani nevšimli, že už zvonilo, dokud nás na to neupozornila Kylova kamarádka Leila. Když jsem odnášel tácek se zbytkem jídla, které jsem nesnědl, všiml jsem si, že Kyle skoro nic nesnědl, ale nijak zvlášť jsem to neřešil.
     Ve třídě jsme si sedli na svá místa a prokecali celou hodinu účetnictví. Vzhledem k tomu, že profesorka zrovna mluvila o tom, co už jsem bral na své staré škole, mohl jsem si dovolit nedávat pozor. V 14:50 jsme měli záchranu v podobě školního zvonění a my jsme mohli jít konečně domů.
     Bylo zajímavé zjistit, že máme skřínku vedle sebe, ale víc mě dostalo to, že bydlíme v celku blízko vedle sebe. Před školou nás zastavila Leila a bavila se s Kylem o zítřku, já to ale moc nevnímal. Po domluvě se rozloučila a odešla.
     „Ty Nicku, nechceš jít taky?“ zeptal se mě najednou Kyle. „Kam vlastně jdete?“ „Jednom do kina, a pak si možná na chvilku někam sednout. Tak jsem si myslel, že bys chtěl jít taky a seznámit se i s ostatními, co říkáš?“ dokončil Kyle svůj výklad. „Hm, zní to dobře. Asi půjdu,“ řekl jsem po chvilce přemýšlení a usmál se na něho. „Fajn, tak se uvidíme zítra. Večer ti dám ještě vědět v kolik a kde. Zatím se měj Nicku,“ řekl Kyle. „Jasně, ty taky Kyle,“ řekl jsem mu a každý jsem se rozešli domů.
     „Jsem doma,“ zavolám, když vstoupím do domu. „Vítej zpátky Nicku,“ volá na mě mamka z kuchyně. „Tak co, jak bylo první den ve škole? A co spolužáci a profesoři? A zalíbila se ti už nějaká dívka ze škole?“ zahrne mě mamka otázkami sotva vstoupím do kuchyně.
     „Páni, to je mi ale zvědavost,“ řeknu s úsměvem. „Ty by ses taky svého dítěte vyptával, kdybys nějaké měl,“ odpoví mi mamka. „No ale nemám, takže se nemám koho vyptávat.“ „O to větší důvod, abys mi odpověděl,“ odpoví mi mamka s jiskřičkami zvědavosti v očích.
     „Tak dobře, řeknu ti to, abys mi už konečně dala pokoj,“ řeknu mamce a ta se ještě víc napne zvědavostí, i když nevím, co si představuje, že ji řeknu. „Nebylo to zas tak hrozný, jak jsem se obával. Spolužáci jsou v pohodě. Hodně jsem se skamarádil se svým sousedem z lavice. A dokonce mě už pozval, jestli s ním a ještě s jeho kamarády nechci jít zítra do kina a někam ven, takže jsem souhlasil.“
     „Tak to jsem ráda, že sis tak rychle našel kamarády,“ řekne mi mamka šťastně,“ a co ti profesoři?“ „Podívej mami, ať půjdu na jakoukoliv školu, tak všude budou profesoři pořád stejní, jedni jsou fajn a jiní zase ne,“ vysvětlím ji. „Tak to máš vlastně pravdu. A v kolik, že teda zítra jdeš?“ ptala se mě zvědavě mamka. „Po pravdě ještě ani nevím. Kyle mi řekl, že mi večer ještě zavolá a řekne mi to,“ odpovím. „Tak dobře, jen mi to pak řekni, abych věděla.“ „Jasně mami, vždyť mě znáš.“ „No právě,“ řekne se smíchem mamka a vrátí se k rozdělané práci, zatímco já zamířím do svého pokoje.
     Do rohu hodím batoh a zapnu počítač. Samozřejmě, že mi dojde spoustu zpráv od mých bývalých spolužáků, kteří se ptají, jak se mám na nové škole a vše kolem toho, a taky co se děje od mého odchodu za novinky. Když jsem na všechny zprávy odepsal, tak jsem prostě začal brouzdat po internetu.
     Když mě najednou mamka volala k večeři, tak jsem se podivil, že už je tolik hodin. No jo no čas opravdu rychle letí. Po večeři jsem byl už natolik unavený, že jsem šel už jen spáchat večerní hygienu a zamířil si to rovnou do postele a na to, že mi Kyle měl zavolat jsem si ani nevzpomněl.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

To je...

(Michi, 28. 8. 2011 18:13)

Pěkné....:)
Nechceš se přihlásit do VYPS (velká yaoi povídková soutěž http://michiinka.blog.cz/1108/velka-yaoi-povidkova-soutez-prihlaska
Určitě na to máš...:)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA