Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 1

12. 2. 2010

Kapitola 1

„Kagome,“ zavolala na mě Aine, „je čas vstávat.“Aine byla moje chůva, která mě vychovávala už od plenek, protože má vlastní matka na mě neměla čas. Takže Aine je pro mě spíše jako matka, kterou jsem pořádně nikdy neměla.

 Už odmalička je můj život řízený pravidly, které nesmím nikdy porušit, protože jsem se narodila jako dcera šlechtice. Život mi připadal vždycky nudný a moc mě nebavil. Možná vám to připadá divné, přece jenom žiji v obrovském domě, obsluhují mě sluhové a mám vše co si můžu přát, no teda skoro všechno, ale pro mě tohle nikdy nebylo a ani nebude. I když hraji tu svoji roli hodné a poslušné dcerušky, nikdy jsem pořádně šťastná nebyla. Nemohla jsem si dělat co jsem chtěla, protože na každém rohu mě hlídali, abych nic neprovedla.

V minulosti se mi totiž už povedlo udělat něco, co se mým drahým rodičům nelíbilo. Připadám si jako ve vězení, je to vážně hrůza. A navíc Aine jako jediná mi v tomhle blázinci rozumí a mám ji opravdu ráda.

Dneska bylo nádherně, slunce svítilo velmi jasně a navíc můj mladší bráška Kaoru měl zítra narozeniny. Ano mám mladšího bratra, je to tak trochu k nevíře, protože je přesný můj opak, někdy si říkám jestli je opravdu můj bratr. Jeho tenhle život baví a navíc to on je z nás dvou ten poslušnější, takže ho ani tak hlídat nemusí jako mě, ale mám ho ráda nadevšechno.

Když jsem scházela dolů na snídani, tak jsem si všimla, že dům je vzhůru nohama. Všichni připravovali zítřejší oslavu. Kaoru se totiž rozhodl, že ji chce velmi velkou, aby se mohl chlubit svým kamarádům, protože on chce mít vždycky všechno lepší než oni. To já se spokojím klidně s nějakou malou nebo bych ji klidně ani mít nemusela, já na to totiž moc nejsem.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem a posadila na své místo. Dala jsem si jako obvykle své oblíbené toasty s džemem a čaj. Divím se, že vůbec ještě nějaké zbyly, protože i můj bratr je má velmi rád. Jedna z mála věcí, které nás spojují a mě přesvědčují o tom, že je to opravdu můj bratr. Ale to hlavně kvůli němu všechno trpím, protože jinak bych se možná už dávno pokusila utéct a začala bych život někde jinde a už bych konečně možná dokázala být šťastná.

„Matko, po snídani pojedu do města, potřebuji si něco zařídit,“ oznámila jsem ji. Chtěla jsem bratrovi koupit ještě dárek, který dneska měli v jednom obchodě dostat. „Dobře, ale pojede s tebou Miroku,“ řekla matka. Ten, kdo nejčastěji hlídal každý můj krok byl totiž Miroku, takže se ani nedivím, že zrovna on se mnou pojede do města. Ale na druhou stranu díky tomu, že se mnou pojede on, tak se matka ani neptá, co v tom městě chci, což jsem velmi ráda. Miroku šel tedy přichystat kočár, abychom mohli po snídani vyjet. Musela jsem si s sebou vzít něco na čtení, protože s Mirokem je hrozná nuda a ta cesta do města je opravdu velmi dlouhá a umřít nudou je ten poslední způsob jakým bych chtěla umřít.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Naru-chan, 13. 2. 2010 21:11)

Jsem ráda, že se líbí ^__^ Já bych chtěla na diplom.. Třeba třebáá nějakého krásného Itachiho~ ^^ :D

...

(Naru-chan, 13. 2. 2010 20:25)

Děkuju za spřátelení ^^ Diplom už máš hotový, tak se můžeš kouknout~ :3 Doufám, že se ti bude líbit :D

...

(Naru-chan, 13. 2. 2010 18:55)

Teď mě napadlo, nechtěla by jsi spřátelit? :D Byla bych moc ráda.. ^^

...

(Naru-chan, 13. 2. 2010 18:47)

No, vypadá to zajímavě :D Jsem zvědavá co bude v dalším díle ;D

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA