Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 2

13. 2. 2010

Kapitola 2 

Čas během cesty plynul opravdu pomalu a ještě k tomu, když mě Miroku celou tu dobu pozoroval tím svým obezřetným nudným pohledem, tak to mi i ta knížka, kterou jsem si vzala na cestu a mám ji velmi ráda připadala nudná. Kdyby lidé soutěžili v tom, kdo je nejvíce nudný, tak si myslím, že Miroku by vyhrál první místo a to by se ani nemusel snažit. Prostě talent od přírody.

Jak jsem se tak zabrala do svých myšlenek, tak jsem si ani nevšimla, že už jsme konečně se městě, dokud kočár nezastavil. Byla jsem opravdu ráda, že můžu konečně vylézt z toho kočárově malého prostoru, v kterém jsem byla společně s Mirokem. Ale moc jsem se neradovala, protože tu stejnou věc budu muset ještě  podstupovat při zpáteční cestě. Ale momentálně teď jsem si řekla, že se budu bavit dokud budu moct.

Nejdřív jsem se koukla i po ostatních obchodech než jsem zamířila do toho, do kterého jsem potřebovala nejvíc. Nakonec jsem kromě dárku pro brášku nakoupila i jiné věci, které jsem později s pomoci Miroka odnesla do kočáru (tak mi přece jenom byl k nějakému užitku).

Po celém tom dni plných nákupů mi tak trochu vyhládlo, takže jsem se rozhodla, že si ještě před cestou skočím někam na jídlo. „Miroku, ráda bych se někde najedla než vyjedeme. Půjdeš taky?“ zeptala jsem se ho, i když to asi bylo zbytečné, vzhledem k tomu, že hlídá každý můj krok. „Ne, nepůjdu. Radši počkám v kočáru.“ Tak tím mi opravdu vyrazil dech, že jsem ani nevěděla co říct. „Dobře,“ odpověděla jsem mu, protože to bylo jediné, co mě v tu chvíli napadlo. Vůbec mi to nešlo do hlavy, že se mnou nešel, jako kdyby věděl co si myslím a rozhodl se, že mi nechá trochu soukromí. Byla jsem mu za to vděčná.

Byla jsem z toho opravdu vedle, a tak jsem si snad sedla hned do prvního hostince, který mi přišel do cesty a dala jsem si nějaké těstoviny se sýrovou omáčkou. Shodou okolností hostinec nebyl až tak daleko od kočáru, takže na mě Miroku aspoň trochu viděl, kdyby něco.

Během toho čekání jsem přemýšlela o Kaoruových narozeninách, které byly už zítra. Ano, už zítra bude mému malému bráškovy dvanáct let a on se na to velmi těšil. Nešlo mu ani tak o to kolik mu bude, ale že bude mít velkolepou oslavu, hodně dárků a celý den se mu budou všichni věnovat. Na svoje oslavy se vždycky těšil o hodně víc než já. Když nad tím tak přemýšlím, tak si vzpomínám, že kdykoliv udělali oslavu mně, tak jsem se z ní spíše snažila nenápadně vypařit, prostě to nebylo nic pro mě. Z mého zamyšlení mě vyrušil číšník, který mi donesl jídlo.

Když jsem dojedla a chtěla už zaplatit a odejít, tak jsem si vzpomněla na Miroka, že v podstatě skoro celý den nejedl, a tak jsem mu nechala něco zabalit. Když jsem mu jídlo donesla, tak mi poděkoval a nastoupili jsme spolu do kočáru a jeli konečně domů. Už se tak trochu blížila noc a navíc jsem z celého toho dne byla tak unavená, že jsem usnula.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Eclair, 15. 2. 2010 18:23)

hele jo běž někam s tím tvým demokratickým státem:Da ještě k tomu když člověku odpadne zvs, tak mu ho hned přece nemusíš připomínat ne:D:D:Da navíc čí jsou to stránko co:D:D:D

!!!

(Ewandy, 15. 2. 2010 14:55)

hele jsme svobodnej stát demokratickej takže žádná cenzura ju??...si měla poslouchat v zvs:D:D:D

????

(Eclair, 14. 2. 2010 15:19)

mám strach co to bude:Dno nejdřív to musíš říct mě a až potom ti řeknu jestli můžeš nebo ne:D:D:D

...

(Ewandy, 14. 2. 2010 15:13)

můžu tu něco kecnout Eclair ??:D:D:D

...

(Naru-chan, 14. 2. 2010 13:27)

Jůůů ^^ Už se těším na další díl, takže ho koukej co nejdřív napsat ^^

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA