Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 4

18. 2. 2010

Kapitola 4

Otevřela jsem oči a světlo mi do nich svítilo tak jasně, že mohlo být tak nanejvýš poledne. Chtěla jsem vstát, ale nehorázná bolest v mém pravém boku mi to znemožňovala, a tak jsem si radši lehla zpátky na zem, na které jsem celou tu dobu nejpravděpodobněji ležela. To mě však neodradilo od myšlenky, že bych po tom pádu měla být nejspíš mrtvá.Vůbec jsem nevěděla, jak jsem se sem dostala, co se vůbec stalo během toho, co jsem byla mimo a ani co se stalo s Mirokem. Nevěděla jsem, jestli ho chytili, nebo jestli jim utekl a šel domů oznámit, co se stalo. Prostě jsem nevěděla nic. Ani to, kdo mě našel a obvázal mi moji ránu, protože pochybuji, že se obvázala dočista sama. 

„Už jsi se probudila?“ ozvalo se najednou blízko u mě. Lekla jsem se až jsem se prudce posadila, což byl špatný pohyb, protože se projevil v bolesti můj bok, že jsem zkřivila tvář bolestí. „Promiň, nechtěl jsem tě polekat,“ řekl krásným sametovým, ale přitom temným hlasem. „Kdo jsi?“ zeptala jsem se ho. Něco na něm bylo totiž velmi zvláštní. Vůbec jsem od něho nemohla odvrátit pohled. Vypadal přímo božsky. Krásná vysoká postava oblečená v černých kalhotách a v bílé košili a přes ramena přehozený dlouhý plášť. Vlasy měl krátké a černé barvy. Ale nejvíc mě na něm zaujaly ty jeho safírové oči. Byly tak kouzelné, že se v nich člověk málem ztratil. „Moje jméno je Tybalt. To já jsem tě našel a ošetřil.“

       Nevím čím to bylo, ale i když jsem ho znala pouze chvíli a to ještě k tomu jenom jeho jméno, tak jsem si v jeho blízkosti cítila v bezpečí. „Co je? Ztratila jsi najednou řeč nebo co, že mě tak pozoruješ? „Ehm. Ne, já…promiň. Děkuji ti  za záchranu mého života. Jmenuji se Kagome H…, prostě jenom Kagome.“ Nemohla jsem mu říci, že celé mé jméno je Kagome Hamilton, a že jsem dcera šlechtice, prostě nemohla. Pořád jsem nevěděla, kdo je, a ať jsem se v jeho blízkosti cítila sebevíc bezpečně, tak jsem mu nemohla důvěřovat naplno. „Tak jo  ty prostě jenom Kagome, myslím si, že by bylo nejlepší, kdybychom už vyrazili, když jsi se už probudila. Už tak jsme tu strávili dva dny.“ „Tak jo, ale kam mě chceš vzít?“ „Kousek odsuď mám sídlo.“ Najedno ze stínu stromu vylezl nádherný černý hřebec.

Když jsem se snažila vstát, tak mi to moc dvakrát nešlo, protože mi to znemožňovalo moje zranění. Nakonec jsem přece jenom vstala, ale s tím, že jsem hned na to zavrávorala, jak se mi zatočila hlava a spadla bych na zem, kdyby mě v poslední chvíli nezachytil Tybalt.

 „Jsi v pořádku?“ zeptal se. „Ano, jen se mi trochu zamotala hlava. Děkuji ti.“ Během té chvilky, co jsme spolu mluvili, tak mě ještě nepustil, i když jsem už mohla normálně stát. Musela jsem ale přiznat, že jeho doteky mi byly příjemné, až jsem se, tak trochu začervenala, jak jsem na to pomyslela (jen jsem doufala, že si toho nevšimnul). A ta jeho vůně, byla tak okouzlující, že jsem ji nedokázala přirovnat k žádné známé vůni, kterou znám. Ale místo toho, aby mě pustil, tak mě zvedl do náruče.

„Hej, co to děláš?“ „Odnáším tě  k Darkovi.“(tak se jmenuje ten kůň, kdyby někdo nevěděl) „Myslíš si snad, že neumím chodit, nebo co? Dej mě sakra zpátky na zem!“ Docela mě to dopálilo, že se mě ani nezeptal a ani mě na to neupozornil a jen mě jednoduše zvedl ze země. Nepopírám ale, že se mi to nelíbilo. Bylo to přímo božské, být v těch jeho silných pažích. „Nemyslím si, že neumíš chodit. Ale v tomhle stavu, v jakém jsi, bychom se asi moc daleko nedostali, tak proto. A aby si věděla, tak na zem tě nedám.“ To už mě bez protestu posadil do sedla a sám se vyhoupl za mě. Chytil Darka za uzdu a dal povel k pohybu. Sotva jsem vyjeli, tak se mi únavou zavřeli oči a jeho hruď jsem použila jako “polštář“.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Carolin , 24. 2. 2010 18:08)

xD skvelé, veľmi sa mi to páči ;-) už aby tu bolo pokračovanie :-)

...

(Naru-chan, 20. 2. 2010 17:06)

To je roztomilý ^^ Hehe.. Těším se na další díl~ Sem zvědavá, jestli to nebude nějaký padouch, muhahaa >xD